Čtyři dlouhohrající alba a několik dalších epíček dokázala během pěti let (1983-1987) vyprodukovat formace INCA BABIES. Celou pětiletkou se bez přestávky provalily pouze oba zakládající kameny Harry Stafford a Bill Marten, pro něž byla stará dobrá Anglie už těsná a svým nadšením a zarputilostí dosáhli koncertních ovací i na starém kontinentě. V tomto krátkém období procházela sestava častými personálními rošádami, jejichž smyslem bylo ve většině případů najít vhodného zpěváka nebo bubeníka. S přibývajícím časem se tato snaha stala neúnosnou a je uváděna jako hlavní příčina rozpadu.

Stará láska však nerezaví nebo jenom pomalu. Proto i ona po dvaceti letech vybavuje oba zmiňované aktéry novou mízou k návratům na klubová pódia za asistence bubeníka Roba Haynese. Ani náhlá rána osudu v podobě smrti dlouholetého přítele a baskytaristy Martena v roce 2008 nebrzdí Stafforda v pokračovaní a nejlepší odpovědí na veškeré pochmurné události je tudíž minulý rok vyšlé „Death Message Blues“ s Vincem Huntem u baskytarového pádla.

Formace se vždy snažila urvat cosi z drsnější tváře blues nebo country a svorně to implementovat do (post) punkových, popřípadě psychobilly proudů. Povšechně by se INCA BABIES dali vložit do škatulky indie rock, blíže specifikovanou spíše hrubě rozervanou melodikou tlumenou občas dohuštěnou psychedelií nervní kytary, zpěvu a rytmické sekce. Asi bych právě v této chvíli měl už konečně vytáhnout nějaká ta přirovnání. Ti z vás, kdo obdivují tvorbu šílenců THE CRAMPS nebo nejtemnější tvář NICKA CAVE zrcadlící se v THE BIRTHDAY PARTY, by si nahrávky Manchesterských z osmdesátých let mohli přiřadit do stejné řady.

Prvotní tvorba prostě nebyla žádnou procházkou rozkvetlou zahradou a i při dnešních posleších vyžaduje jistou míru duševní zdatnosti a vyrovnanosti. Aktuální tucet skladeb se samozřejmě za vlastní minulostí ohlíží, nicméně nachází autory o dvě dekády starší a ve sledu událostí předešlých jaksi sarkasticky klidnější s větším citem pro jasnější rockovou melodiku, nadále neztrácející nic ze své momentálně něžnější údernosti. Nejlepším příkladem podobného vyrovnanějšího a smířlivějšího přístupu je například skladba „Gates To The Tunnel Of Song”, kterou i sám Harry charakterizuje jako píseň o ztrátách při počítání let, jako píseň o naději. V podstatě jde o úplně klasickou ukázku rádiovky, jež má pouze malou šanci být v rozhlasovém přijímači slyšena. I po textové stránce se jedná o mírně ironické bilancování člověka s nějakými křížky na krku a uvědoměním, že každý ocení to, co má vlastně až poté co to ztratí.

„We had so much and now we have nothing, see what you can do,
I looked for you in the last places,
see what you can do, now I just don’t wanna find you, see what you can do, we had so
much and now we have nothing, see what you can do”

Celkově je kolekce posluchačsky poměrně dobře stravitelná. Psychedelický duch nahrávek minulých jakoby kroužil kolem jednotlivých skladeb, ale nikdy jimi výrazněji neotřásl, avšak je pořád cítit za zády. Ačkoliv je materiál na disku předkládán v poměrně poklidném písničkářském tempu, např. „Tumblin´ Man“ anebo titulní skladba, tak nepostrádá jistý druh specifické energie a fluida. V rozjeté živé produkci si snadno dokáži představit i další přídavná vazbení a větší plamen pod parním kotlem kapely. Takové pecky jako „Shake Your Soul“ nebo hned následující žalozpěv „The Night Was Burning: The Ground Was Frozen“ a poslední „Bewildered“ si o podobnou vyztužovací kůru přímo koledují a publikum se může dosti divit.

„Death Message Blues“ jednoduše hovoří samo za sebe. Nesnaží se šokovat, nesnaží se podbízet, nesnaží se někam cpát, nesnaží se vypadat originálně. Obrovský kredit jednoduše spočívá v ukázkově vyzařující čisté muzikantské radosti, jež se nedá nacpat do promo blafů.

Ta se sakra musí vycítit!